aneb už tu byl zase Botič. Miliardy přátelských bakterií, hromada vodáků, roura, smrad a světlo na konci tunelu, vše na svém místě. Jen ty hromady PET-flašek už nejsou to, co bývaly... ***galerie***
Jak známo, vyžaduje splutí Botiče pouze odhodlání a pevné zdraví (svítidlo netřeba). Vše ostatní se odehraje v předem známých a léty prověřených mezích povětšinou regulovaného koryta bájného toku.
Díky logistické a fotografické podpoře Bolse jsme se navíc svezli dodávkou až na místo a nemuseli jsme ani shuttlovat, navíc kromě prověřených kádrů a známých tváří Bols na Botič dovedl i dvě duše z výuky, a to Antona a Zuzku, kteří se s nástrahami toku poprali na jedničku. Nástrahy toku se navíc léty příliš nemění, což nám však nijak zvlášť nevadilo.
Převlékání do hydry ve slunečném dopoledni a následná desinfekce fernetem byly příjemnými úvodními momenty bezprostředně před splutím. Kromě toho jsem letos namíchal Rybičkovici, která se přes prvotní ostych dam postupně těšila oblibě stále širšího publika konzumentů. Pak nezbývalo, než se pozdravit se spoustou známých lidí, kteří také vytáhli smočit své plastové miláčky do vln Botiče, a dál už se jen vrhnout do roury. Při průjezdech rourou pod Hostivařskou přehradou bylo vidět mnoho humorných momentů týkajících se zejména Pálav a jiných pochybných plavidel, kterak se jejich vůdci v ústí roury zaklínili za pádla či nájezd minuli zcela.
Pod rourou se pak naplno projevila léta zkušeností, dřiny a odříkání, kterak jsme se od prvních nesmělých nájezdů propracovali přes svícování až ke Cartwheelům. Přesto jsem při volbě ze své sbírky plavidel ani na okamžik nezaváhal a pro nostalgické jízdy vybral zásadně své archivní žluté Quadro, což budu činit, dokud poplave, možná i déle. Zde, pod rourou si Honza Ďoubal připomněl důležitost dobře zvládnutého eskymáka i v mírně stresujícím prostředí, za což si odnesl krysku. Karel sice eskymuje brilantně, ale jak si vyzkoušel již na Škvíře, kůže na kloubech v konfrontaci s kamenným či betonovým podložím neobstojí.
Po stručném výkladu o taktice průjezdu meandrovitým řečištěm a po několika doušcích rybičkovice jsme se vydali vstříc proudu. Průjezd hostivařským údolím je veskrze romantickým, pro mnohé majitele vzducholodí však i posledním zážitkem, který si z Botiče odnesou, neboť hned první stupínek skrývá ostré traverzy párající rafty a pálavy jedna báseň. Zde Pablo hrdinně zapracoval na odstranění stromu z jízku, načež jsme se vydali dále vstříc jezu Marcela.
Spekulace o regulovaném a tudíž bahnuprostém řečišti nad Marcelou se nicméně ukázaly lichými, neboť kultivace doznal jen pohříchu krátký úsek koryta. Zbytek cesty tak ubíhá ve vodě, která zásadně mění barvu, hustotu, vůni i chuť. Ten tam je téměř průzračný potůček pod Hostivařskou přehradou, dál je nám společníkem pověstný smradlavý bahnotok. Marcelu si někteří raději obnesli, neboť případná rozplavba pod padající masou vody nabízela koupel všelijakou, jen ne příjemnou. K výplachu dutin lépe poslouží voda jiných řek, prakticky jakýchkoli jiných řek. Za zmínku stojí Petrovo, Honzovo a Janino odhodlání postavit se tomuto riziku čelem.
Další cestu zpestřují četné stupně, které prověří zejména taktickou přípravu a sebeovládání jednotlivých pokušitelů. Předně je důležité nepřestat pádlovat poté, co se pod špicí lodě otevře čekající jícen stupně, ani po následujícím vynoření, jímž by tak problémy nemusely nutně skončit, ale naopak právě začít. Zcela zásadní je ovšem zavřít pusu, aby se "voda" (spíše tekutina neurčité konzistence, zato zcela určité barvy a "vůně") nedostala vodákovi do dutiny ústní.
Oblíbenou kratochvílí pro doprovod je pak zejména stupeň před mostkem, kde jsou méně zdatní skokani odkázaní na drobnou výpomoc, neb zde krátká a hluboká vana tvoří silný tah, jenž zapíchnuvší se lodě neomylně brzdí a posílá ke stěně. Zde však již čeká pomocná ruka, avšak vytáhne pouze na ty, kteří nasměrovali loď alespoň trochu vpravo. Jak bylo Zuzce dodatečně vysvětleno, těžké místo je vždy dobré jezdit blíže té straně, kde číhá záchrana. Díky množství pozitivní energie uvolněné přáním neskončit po krk ve "vodě" (viz poznámka výše) však k žádnému plavání nedošlo, což ocenili všichni zúčastnění.
Jak se rovněž ukázalo, na vodáka na Botiči číhají i další různá nebezpečenství. Vyprávět by o tom mohl Pablo, který se nechal unést svou vrozenou náklonností ke květinám a bylinám všecho druhu, a když se kochal kol rostoucím křovím nevěnujíce pozornost toku, byl nedobrovolně nucen eskymovat a po vzoru Karla sedřít své klouby o dno regulovaného řečiště. Mnohem horší hrozbou je však plíživé nebezpečí dehydratace, které pronásledovalo hlavně Karla. Nejprve využil dobrou ženu z početného davu přihlížejících, aby mu z nedalekého výčepu přinesla pivo. Při dalším pocitu vyschlého hrdla nás pak neváhal vyhnat všechny na břeh k pivnici U Rysů, kde však měli naneštěstí zavřeno. V sousedícím čtyřhvězdičkovém hotelu pak měli údajně bar zavřený, zřejmě od chvíle, kdy Karel oblečen v mokrém hydru vstoupil do recepce.
Splutí se tak neomylně dostalo ke svému velkému vyvrcholení a temnému finále. Slovutný skok na Gröbovce jsme pro mizivý počet komplikací cestou jeli rovnou bez prohlížení, což ostatně kvůli množství plavidel překážejících u břehu byla jediná varianta. Průjezd samotný byl letos vcelku jednoduchý, ačkoli mně se pokus o boof krajně nepovedl. Absence klády, topících se o život bojujících osob a opuštěnách plavidel však notně zjednodušilo vynoření, takže jedinou obětí Gröbovky se stala Jana, kterou při výjezdu sejmula pálavka.
Kilometrový finiš je pak zcela zasvěcen klidnému rozjímání nad vodáckým osudem a za mihotavého svitu čelovek méně odvážných a též méně sklerotických osob plyne voda vyšehradským tunelem do Vltavy. Není žádným tajemstvím, že čelovka v deset metrů širokém tunelu místo svícení spíše zvýrazní tmu, i tak se však najdou tací, kteří budou i nadále lkát nad svou paměťovou indispozicí. Veškeré chmury však po několika minutách úplné tmy zažene světlo na konci tunelu, které zvěstuje konec Botiče a tedy tohoto podzimního povyražení. Botič se smísí s vodou Vltavy a všichni ti, kdo ovládají eskymák, se vydají proti proudu opláchnout se obyčejnou vodou dřív, než miliardy přátelských bakterií z Botiče zcela rozežerou bundu, šprajdu či jiné notoricky protékající součásti hydra. Karel navíc svrhl Pablíta ze břehu zpět do Vltavy, aby očistu provedl pořádně, což bylo mnou záhy aplikováno na Karla a posléze i na sebe. Zbývalo už jen skupinové foto a pak odjezd zpátky do Tróje. Ač Botič skončil, na chvíli zahnal i sebevětší chmury a svou nezaměnitelnou aurou rozzářil jedno letošní příjemné podzimní odpoledne.