Vládci peřejí - Kanoistický oddíl VŠTJ Ekonom Praha

Čistý adrenalin, spousta vody a trocha krve, prostě konečně se z víkendu vracíme pořádně vypádlovaní. Hladiny severních řek olizovaly vyšší políčka vodočtů a o zábavu nebyla nouze, takže každopádně super víkend.

Již začátek týdne dával tušit, že vodácká sezóna je konečně tady. Osobně jsem se od pondělního bohnického večírku musel do sobotního rána poctivě prokalit, což se mi sice dařilo večer co večer lépe a lépe, nicméně sobotní ráno mi dalo jasně najevo, že je ideální okamžik vyměnit démona alkoholu za řvoucí peřeje. Zatímco jsem však ve Vilémově čekal na shledání s výpravou, na hladině Mumlavy a Jizery byl již víkendový vodácký program v plném proudu.

Nejsem s to objektivně posoudit, jak se mohlo stát, že banda vyrazila na vodu už kolem desáté, každopádně za to zřejmě mohl vpravdě luxusní stav Mumlavy a Jizery. 125 cm na Mumlavě a 45 kyblíků na Jizeře na první pohled slibovalo nevšední zážitky, jichž si všichni užívali plnými doušky. Pravda, společensko-vodácko-taktická debata o podpoře nezkušené skupinky Kennyho notně zamíchala vášněmi, neb Petr zastával názor, že Kennyho parťákům je třeba poskytnout při sjezdu dostatečnou oporu. Protipólem mu byl zbytek výpravy, který vcelku logicky argumentoval, že zmínění Jezdci Apokalypsy by radši na vodu neměli lézt vůbec, pokud si nejsou jistí. Dlužno podotknout, že vývoj událostí dal zcela nepokrytě zapravdu druhé verzi, neb z Jezdců Apokalypsy se záhy stali Plavci Apokalypsy bojující zhusta nejen o holé lodě, ale i o holé životy. Poučení je prosté, lépe smutně hledět na vysoké stavy, než se utopit.

Mumlava i Jizera z Mýta však byly naprosto luxusní, takže jsme se rychle vyvezli nahoru a pro velký úspěch sjezd zopakovali. Sám jsem Mumlavu předtím nikdy nejel a seznámení s touto kráskou bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem. Den však zdaleka nekončil, ba naopak. V hotýlku na Mýtě jsme si dali rychlý obídek a vyrazili očíhnout Kamiennou, vyhlášenou polskou Perlu pro odvážné. Velké naděje jsme si nedělali, neb se nám donesly zprávy hodnotící aktuální stav Kamienné jako velmi výživný. Přesto o hodinku později zazněla z úst Kadlika výzva, která ve slunci zalitém údolí vehnala adrenalin do žil a tři statečné do hydra. Ostatní byli již příliš unavení, nerozhodní či jinak indisponovaní, takže jsme nakonec vyrazili ve složení Kadlik, Charlie a Pavel, tedy já. Zážitek se zařadil mezi naprosté perly pádlování. Kdo Kamiennou alespoň viděl ze břehu, rozhodně ví, že nepřeháním. Rychlý proud, velký spád, technické pasáže, skoky a slidy, prostě paráda. Díky pozemní podpoře, která nás doprovázela pěšmo po břehu, jsme ani nemuseli příliš prohlížet a tak jsme do setmění stihli sjet celý pro nás zajímavý úsek pod Sklarskou Porebou.

Záhy po nasednutí do vozů nalezli Kadlik s Charliem flašku rumu a k mému velikému překvapení se s ní v průběhu nijak dlouhé jízdy na vagón bez problémů popasovali. Další program pak proběhl v hospodě, kde jsme povečeřeli a ztrestali pár piv, na která se posléze na vagóně navázalo vodkou a vínem. Kromě Ještěrky pějící tklivé písně, jež bohužel zanikly v ryku chlapské zábavy, stojí za zmínku Sixťák, který se zdatně opřel do červeného vína a byl velmi vesel. Koneckonců i Kadlik po rumu, pivech a vodce vykazoval známky veselí, ale postupem času spíše již jen pasivní, neboť se sice mile usmíval po okolí, leč na vnější podněty reagoval jen ve velmi omezeném rozsahu.

Zato ráno bylo typicky vodácké. Počasí studené a mokré, stejně jako hydro marně schnoucí v zavlhlém vagóně. Kadlik si stěžoval, že jsme ho nepřikryli spacákem, když ulehl v salónu na lavici, nedokázal však již vysvětlit, zda si svého nepřikrytí vůbec v noci všiml, když ani nezaregistroval, že si na záda shodil z poličky rádio. Tentokrát jsme se na zasedačku vydali pěšky, takže ano, modří již vědí, že jsme si to po kolejích, kde se nás několikrát pokusil přejet vlak, štrádovali na Jizeru od železničního mostu. Proti sobotě již voda mírně opadla a tak bylo svezení trochu tvrdší, přesto však velice krásné. Široká řeka zaříznutá do lůna přírody nás záhy poslala do své nejvýživnější části, kde jsme to nějak proskákali vlevo pryč od sifáče. Zanedlouho si však Kadlik převzal cenu za největší kocovinu a po výprasku o jizerskou žulu byl odměněn krysou, neb mu řeka předtím vyrvala pádlo. Mohl tak jen smutně vzpomínat na svůj nenaplněný sobotní závazek, že se večer nezmaže na šrot. Jizera nad Mýtem má každopádně co nabídnout a nejedná se zdaleka jen o pověstný válec Cutisin, který jeli jen George, Charlie a Petr. Naopak, krásy tohoto úseku jsou mnohé a velmi milé, svezení to bylo rozhodně nevšední.

Zatímco mi otlučený Kadlik oskvotoval vůz a spacák, setkali jsme se na Mýtě se zbytkem výpravy a v plném složení vyrazili do Vilémova. Voda sice klesla, ale i tak jsme si Jizeru velice užili. Alespoň jsme mohli jet Ostrov hrůzy v plném složení, a to nejen s ostřílenými borkami Hankou a Vendulkou, ale i s Mišem, kterého si ostatně musíme vážit, neb je zdravotním asistentem, což by se vzhledem k tomu, jak debilní koníček máme, mohlo v budoucnu hodit. Kadlikovu odřenou pařátku sice neošetřil, ale třeba příště… Po Jizeře jsme pak ihned vyrazili na Kamenici, která za 74 cm byla dalším skvělým svezením. Tuto kamenitou oblíbenkyni známe lépe než jiné řeky a tento vodní stav byl rozhodně pohlazením po duši. Masa vody v úzké soutěsce přetvořila nám notoricky známé peřeje k nepoznání, o to však krásněji. V soutěsce pod skokem jsme pak dohnali Kennyho Jezdce Apokalypsy, kteří tam mezitím lovili pádlo a lod zaklíněné pod stromy. To už vypadalo na slušný Armageddon. Na klidné hladině pod soutěskou pak vykrysil další, a vzhledem k jeho stylu eskymování bylo s podivem, že vůbec dojel až sem. "Inu, lidi nemaj' rozum."

I zbytek Kamenice byl pak krásným svezením. Tobogán byl tentokrát tak plný vody, že snad nebylo možné se tam otlouct o nerost, ani kdyby člověk vyloženě chtěl. Mišo pod ním alespoň eskymoval, stejně jako pod následující peřejkou, kterou zpestřil finálový strom. Do Jesenného jsme dorazili v pohodě asi čtvrthodinku před motoráčkem, který nás odvezl i s loděmi do Plavů. Z jízdy nemám zážitky prakticky žádné, když nepočítám, že jsem byl na nákladové plošině po hlavu zarovnán loděmi, které jsem ještě musel držet, kdyby se náhodou dveře otevřely i v Navarovské zastávce. Tak jsem přišel i o láteření jedné cestující, která byla tak konsternovaná našimi plastovými milenkami, že před ní i pan průvodčí radši utekl do pilotní kabiny. Pak už nám nezbylo více, než cesta do Prahy, kterou jsem strávil poslechem irských rytmů a Kadlikova chrápání. Alespoň že to s Golfíkem pěkně utíká :-)

A tak nám konečně začala sezóna, hurá. Snad tam nějaká ta voda vydrží i na Velikonoce, abychom mohli alespoň částečně navázat na krásu této mimořádně skvělé akce. Takže o Velikonocích!