Vládci peřejí - Kanoistický oddíl VŠTJ Ekonom Praha

Sedíme si tak jednou v síti, ne že by se nepilo, a najednou Pavel, že ať s ním jdu na Korsiku. Záhy se objeví Petr se stejným návrhem. Jak to asi mohlo dopadnout?

Terezka totiž v ten den začala na Korsiku shánět lidi. Pavel i Petr jsou gentlemani a tak dámu nenechali v úzkých a nabídli účast. No a já, jako vždy, v blbý čas na blbém místě, jsem po krátkém přemlouvání, účast slíbil také. Povídám si pohoda, jede Pavel, ten mě nenechá se utopit, no pořád mi v hlavě zněla rada stará tak týden, abych na Korsiku ještě rok počkal. Uklidnil mě mottem: "Co sjede Terka, ty snad přežiješ".. Usínal jsem s hlavou plnou rozporů.

Ráno však vyšla pravda najevo. Petr v opojení alkoholu zapomněl, že vlastně nemůže, že má promoce. No tak aspoň že jede Pavel. Píšu mu, že Petr dezertoval a odpoví mi další dezertací. Pavel, nemaje dostatek peněz/dovolené (páč nám staví oddílový vinný sklípek na Mělníku), pravděpodobně nepůjde také. A to pak jen začal stres.

Terezka to neměla lehké, zakaždým někdo slíbil, pak nemohl, měnili se termíny, hledalo se auto. Do posledního momentu nebylo úplně jasné, kdo nakonec pojede. Neznali jsme se navzájem. Minimálně já jsem znal jenom Terku a z vidění Lenku, a ostatní na tom nebyli o moc líp. Mému stresu to nepomáhalo, co když budu moc brzdit? Co když někam naskáčeme jak pytle? Můžu jim důvěřovat? A nejhorší, můžou oni důvěřovat mně? Vodáckému uchu a proslavenému průsermakerovi? Generátoru náhodných čísel a majiteli dluhopisu na rok Georgovho života (o který zestárl, když jsem couval dolu Doubravou :)

Nakonec se nám skupinka ustálila na 8 lidech. Terka s Andělem, Lenka s Honzem, Jarda, Kejml, Pšenda a já. A přátelé a kamarádi, neuvěříte, ale neumím si představit, že by nějaká skupinka mohla být lepší.. Nepředbíhejme ;)

Po krásném domlouvaní pomocí jednoho Google Doc dokumentu sme nakonec ve čtvrtek vyrazili z Prahy. Já jsem se s půlhodinovým zpožděním dovalil k Terce, která s Andělem ještě stále balila. Jarda s Kejmlem po nás přišli krásným vyvoněným transportérem, naložili sme krámy a vyrazili pro Lenku a Honzu. Cestou sme jen málinko bloudili, ale za zmínku stojí názorná ukážka Jardových řidičských kvalit, když se dokázal otočit na kruháči velkém tak akorát pro dětské kočárky, který byl navíc skloněn tak 30 stupňů k rovině. Anděl se ale nesmál, Terka se slzami v očích zjišťuje, že zapomněla oběd doma. Prvá oběť shonu. Rychle sme Lenku a Honzu naložili a smažili pro Pšendu do Rokycan. Anděl se ale začal usmívat, Terka našla oběd a vše je znova jak má být :) Pšenda nás překvapil množstvím a objemem věcí, hlavně tedy dřevěnou bedýnkou 70x40x30, která se do toho auta fakt nedala nacpat. My sme ale úžasní, nemožné na počkání a zázraky do 3 dnů, nacpali sme ji tam.

Cesta ubíhala nečekaně rychle, a ani sme se nenazdali a procházeli sme se skoro ráno náměstím v Pise. Mají tam hezkou věžičku, akorát se jim trochu naklání :) V Livornu Jarda zkouší předbíhat frontu čekajících aut, no nepomáhá mu ani výraz "nechápu co chcete mluvím jen česky a chci na trajekt". Krpatý (česky mrňavý) pracovník Corsica Ferries nás posílá do pryč, a když sme na řadě, tak nás odkládá nabok k přomeření. Čekáme sofistikované měradlo, někdo snad už viděl laserové. K našemu pobavení přichází Napoleon s dřevěnou hrůzou velmi podobou tomu, co jsem jako 6-letý dělal u nás na zahradě. Zastavují snad všechna vodácké auta. Někteří doplácí, někteří převazují, my sme v pohodě a pomáháme Němcům a bereme jim na vlek jeden kajak. Napoleon smutný, že neplatíme pokutu nás aspoň posílá parkovat v trajektu na patro, kde nad střechou auta máme celých 5cm k stropu. Jardovi centrimetrová přesnost nedělá problémy a malou válku s Napoleonem vyhráváme :)

A po 4 hodinách trajektování sme na Korsice. Ostrov nás vítá krásným počasím a proto neváháme a smažíme co nejrychleji dělat to, na co sme tu přišli. Skromní nejsme a známe svoje hranice. Kupujeme 25 litrů vína :)

Aby sme ale jen nechlastali, vyrážíme se podívat na Asco. I potoky u nás v Slovenskom Raji mají víc vody, proto se přesouváme k Golu. Taky nemá moc ale splavné je, dáváme si střední úsek. Krásna WW3 s jediným místem - dropíkoskluzem, ne delším než metr, to padalo to hrozné díry, kde já mizím na pár okamihů s celou lodí, a Kejml dokonce na pár vteřin. Na boofa jsem si vzpomněl až ve vracáku, ale to se mi ostatně dělo celou Korsiku. Dohání nás Kuře a vypečené místo doporučuje obnést, prý se tam lámou pádla. Škoda, že sme to nevěděli, než jsme tam všichni na oči naskákali a Kejml to svoje pádlo fakt zlomil..

Večer se vrátíme k Ascu a spíme na krásném místečku u potůčku v lesíku. V noci mi je trochu zima. Budí mě krávy pasoucí se jen pár metrů ode mne a spacák je krásně zamrzlý. Rýmička mě neopouští do konce zájezdu :)

Calassima je suchá a horní Golo má na vodočtu 90, což je fakt málo, ale sluníčko svítí a my na vodu chceme. Nakonec to nebylo vůbec špatné. Golo bylo krásné, zejména double dropík v sluncem zalité soutěsce anebo skok proti skále, který jsem měl z Video Guida krásně nakoukaný a taky jsem ho krásně po.. :) Dávám si teda prvního eskimáčka. Terezka bohužel v jednom velmi úzkém dropíku drtí skálu pěstí, skála sice praskla, no prstíky má odřené až na kost. Bolí to, no Anděl s preciznosti jemu vlastní ránu ošetří a Terezka je už na druhý den pádlovaníschopná.

Spíme na pláži v Porte na terase pizzerie. Potkáváme tu Kuřecí bandu a večer trávíme milou konverzací. Všichni tak trochu tušíme, že letos té vody nebude moc.. Ráno zkusíme Liamone.

Z Porte jedeme podél moře a u fotogenické díry v skále tvaru srdíčka si dáváme kafe. Číšník nemluví anglicky, zato česky si s námi docela popovídal. Holt ta čeština je fakt asi světový jazyk :) Každopádně Liamone byla suchá, Lizola taky tak. Jarda vytahuje eso z rukávu - Cruzzini. Cesta tam je krásna, 2x se vracíme, 6x míjíme buldozérik, serpentínujeme lesem, až dorazíme do vesničky v horách, kde nás vítají děcka na motorce s pistolemi. První nasedací místo se nám zdá moc vysoko po proudu, nasedačku ve vesnici asi zastavěli domečkami. Ulice jsou široké tak akorát na šířku auta, na otáčení to však nestačí a i přes Jardove řidičské kvality musíme jednou odpojit vlek a otočit ho, a podruhé ho zvednout a posunout. Vesničané vypadají, jako kdyby nikdy neviděli kajak, asi sme tam byli fakt blbě. Každopádně na vodu sme nešli.

Předpověď hlásí déšť a předpověď se naplňuje, proto večírek začíná už v autě a pokračuje i při stavění plachty, sušení židliček nad ohněm pod deštníkem, a končí romantickými bar stories. S Terkou si ještě trochu zazpíváme, sice ji nerozumím ani slovo z té její francouzštiny ale zní to hezky. Mstím se jí slovenskými hit songami v podobě Elánu ("Co to je to jsem nikdy neslyšela?" pozn. autora: najznámejšia Slovenská kapela ever :), Petra Nagy-a ("Proč někdo zpívá o tom, že je aj tak stále frajer?"), Richarda Mullera (toho znala, ale asi jen proto, že občas zpívá česky :) a tak dále. Usínáme a doufáme, že déšť zaplaví koryto Lizoly.

Déšť je potvora, ustál, když sme usnuli, a voda nestoupla ani o centimetr. Balíme a mažeme na Taravo. Voda nízká, ale půjde to. Začínáme pri Traktore, prvé 2km WW2-3 ale potom to začíná. Slidiky, hladké skály, není tam vidět (pozn. redakce: citát z deníčku, autor po Codi přehodnotil "výrok není tam vidět" a nyní tvrdí, že "na Taravu je vidět úplně všecko" :) Do pamětí se zapsali peřeje Prsty (kde se už po několikráte snažím zlomit pádlo a ono furt drží), a pak slide s válcem, slide s polštářem, hezké esíčko, kde Kamil a Terka zvhrnuti nečekaně silnou roládou a hezky pokorsicku pomláceni šutrama krysí.

Nutno poznamenat, že jsme založili nový sport - "Downriver Polo"! Honza na začátku našel gumový míček, který sme si pak v peřejích házeli. Jediné pravidlo je, že ten, kdo je míčku nejblíž musí neprodleně míček ulovit nedbajíce na bezpečnost svou a okolnosti peřejí, a okamžitě ho hodit dál. Vyhrává Anděl, když sejmul Kejmla přímo do hlavy. Proto mají vodáci helmy :) Míček nám uplaval na prstech a už sme jej pak neviděli, poctivý nálezce ať s ním zažije aspoň tak hezké chvíle jako my.

Další den si dáváme Codi. 48cm na vodočtu. Nasedáme na mostě pod Quenzou. Vody spíš málo, ale skoky byli ok. Na začátek je tu pár dropíků do 3 metrů zakončených 7-metrovým. Někde mezi tím je vlevo sušší šlajsna, kde se Kejml trochu zaklínil, no pohotový Pšenda ho z vody po kolena dostává a Kejml pokračuje bez ztráty kytičky. Pšenda krizové místo zvládá víceméně v pohodě a poslední jdu já, říkám si Hlopiku teď se soustřeď a neposer to. V tom momente jsem zaklíněn taky, naštěstí, technikou back deck rollu přehazuji kajak přes skálu a pokračuji. Kejml a jeho bytelný kajak však musí skončit, prdli mu nějaké nýty na jeho záplatě a z lodě se mu stává ponorka.

Musím přiznat, že Codi se mi ze začátku moc nelíbila. Furt to někam padalo, já nevěděl kam, co tam je, co mám dělat, nikde jsem si nevydechl, navíc soutěska, klaustrofobie, nedostatek snickersek v krvi atd. atd. Po čase jsem si ale zvykl a začal si to naplno užívat. Slovenska znalí si môžu Codi predstaviť ako Suchú Belú, keby ňou tiekla voda :) Kuřecí vývar přenášíme (já s velmi velmi velkým respektem a odstupem) u mrtvé krávy visící na břehu ze stromu (proto ten odstup). Pak znova přenášíme jeden dropík do skal a pak cca 10 metrový dropík se skálou v polovině letu. V deníčku píšu, že vůbec neboofuju a sere mě to. Jojo, i dnes mě to sere :) Spíme s Kuřetem na nějaké louce, prohlížíme fotky a usínáme bez kalby. Zítra nás totiž čeká NĚCO a všichni toho máme dost k přemýšlení..

Den začínáme lepením Kejmlovho speciálu. Anděl ze svého batůžku vytáhne cokoliv si řeknete a tak nachází i šroubky i matky, a i zázračnou nezničitelnou neodlepitelnou asfaltovou pásku. Kdo neviděl neuvěří, ale ta páska tu díru zalepila a držela až do konce zájezdu, a možná i dýl. To s tesou nedáte ;)

Vodní stav byl 76cm. Voda to je nízká ale ne malá. Začátek krásný, slidiky, dropíky, všechno tak hezky poskládané, že se ptáte, zda-li tohle může být náhoda. Táto kráska se jmenuje Rizzanesse. Obnášíme první 7m dropík, a další asi 2m padám prdelí vzhůru. Blbci mají štěstí a tak se ty kameny nějak rozestoupili a mne se nic nestalo. Pokračujeme a odrazu 6 metrový dropík. Hned po našem příchodě dolu krysí Jirka Šťastný a my teda začínáme čurákovat. Dáme to? Přeneseme? Já si říkám že tam nic není ale co já tomu rozumím, že jo. Počkáme na Kuře, uvidíme. Kuře přichází a my čurákujeme dál. Kuře nás možná i schválně nechává se psychicky hlodat. Nakonec situaci chlapsky ovládne Terka a s taktikou rozjedu se co to půjde to bez problému skáče. Lenka nenechala dav dlouho čekat a skáče hned za ní. Zase na pohodu. Rozhodnuto, skáčeme všichni :) Skáču stylem "dám si facku o hladinu". Dole je to radost veliká, ale hlava už ví, že NĚCO se blíží.

A je to tu. Moment, na který sme v koutku duše čekali všichni. Anděl se ke mne otočí a povídá něco o tom, že pod tímhle slidem je laguna, a z ní to padá. Já vlastně kůli tomuto na Korsiku jel. Možná už příští rok to nebude mít vodu (přehrady jsou svinstvo) a v ten den to byla jedna z posledních šancí dát si to. Nepřemýšlím o tom, že bych to nejel. Nepřemýšlím o tom, že se něco může stát. Problémy budeme řešit až když to bude aktuální. Dokonce se ani moc nebojím, vypadá to, že není co zkazit. Teda spíš to, jestli se to pokazí není tak úplně v našich rukách a ty kameny tam dolu si dělají co chtějí, občas to do nějakýho kajakáře naperou, občas ho pustí. Každopádně to NĚCO je desetimetrový vodopád.

Prvá skákala Terka, ani si to nešla radši prohlídnout, jen se na to z vracáku podívá a z očí jí šlehá soustředění. Docela se rozjela a skáče až za vodu. Minulý rok nastavila laťku hodně vysoko, když si pod vodopádkem víc než je člověku příjemné pobydlela. Letos však krása, vynořuje se a ten úsměv je vidět až nahoru. A pak sme tam naskákali jeden za druhým.

Já jel poslední a tak jsem se snažil všechno odkukat. Hmmm tak jo dám si ten vracáček vpravo, podívám se na to, najdu si bod oproti na skále, pak se trochu vrátím a po přímce to skočím. Hezky se zabalit, ideálně už na hraně, aby mě předklonění ve volném pádu nestočilo hlavou dolů. Hlavu a hruď položit na palubu, pádlo složit podél lodi s listama rovnoběžně s bokem. Netuším, jakou ránu mám čekat a tak pádlo držím na fest.

Tak jo, nasedám, 4x kontroluji špricku, 2x vymyji návleky, utáhnu loketníky i přezku na helmě. Šplouch do tváře, ani necítím, že voda je mokrá. Nacvičím celou proceduru zabalení nasucho ve vracáku. Ok nesmím zbytečně dluhou přemýšlet. Jedu. Pravý vracák, podívám se, a ono dyť tam je vidět prd. Plán B. Skočím to "tam" po té minivlnce. Vyjedu z vracáku a.. Okamžitě ztrácím to "tam". Nemám nervy na další čekání, tipnu si to. A tak pádluju k hraně, podívám se na břeh, říkám si možná je to naposled, co vidím pevninu, a tam Kuře nenápadným gentlemanským gestem ukazovákem naznačuje, že asi chci být víc vlevo :) Tak jo už jsem blízko, hlavně se předklonit, nacvičovali sme si to. Na hraně si lehám, na setinku vteřiny se podívám dolů a tyjo fakt je to vysoko :) Radši zavřu oči :P Letím. Pořád letím. Hej ten let trvá nějak dlouho?! A bum. Dopad jako do peřinky. Docela nabírám hloubku ale už je dobře už se vracím a eskymuju a tyvole hurá. Endorfíny prskají z hlavy, všichni tam dole vlastně připomínají bandu nahulených hipisáků, samý úsměv, smích.. Ohlížím se a nevěřím vlastním očím. Tam nahoře a teď tu dole. Šílený. Krásný. Umřu.

Zbytek řeky se nese na vlnách vycerených zubů a nevadí nám ani vtipný váleček, který nás trochu potrápí a Honzu po pokusu o alternativní lajnu vykrysí. Na vysedačke se dozvídáme o asertivní babce, která nám hrozně vynadá, když ji projdeme pozemkem a tak šlapeme lesem pár dlouhých zadýchaných chvil. Nahoře se dozvedáme o vysedačke 250 metrů pod tou naší, od tamté je ale cesta 40 metrů.

Noc trávíme na pláží u ústí Trava do moře. Potkáváme tu partičku mladých německy mluvících týpků, jeden má vykloubené rameno, 3 ze 4 kajaků jsou na špičkách promáčklé, ale veselí sympaťáci a v pohodě. Noc je krásně teplá, škoda toho deště uprostřed. S Kejmlem ale nacházíme azyl u Pšendu.

Budíme se do jemně zataženého rána a naše první kroky směřují k Tavignanu. Za tak nízké vody se nám do toho moc nechce. Zkusíme radši Vecchio. Má minimální vodu, jemně prší. A ty sifony.. Zkusíme radši Restonicu. Je to spíš na horské kolo. Žeby sme dnes do vody nešli? Ale Jarda má v rukávu opět skvělou alternativu. O hodinu se už baníme v termální vodě :) Oddychový den pokračuje vařením v staré tehelni a přípravou masíčka na večer. Ten se totiž plánujeme strávit v kempu u Tavignana, kde se chceme účastnit velkého KayakSession Corsica Week, trošku grilovat a hodně večírkovat. Camp je plný vodáků. Někteří z nás si dáváme sprchu, někteří se i holíme, za co pak schytáváme salvu vtípků a povolení i nadále "dospělým" členům výpravy tykat :) Pch :)

Po vydatném grilování se přesouváme do centra dění očekávajíc promítaní. Dostává se nám však klasické korsické lidové hudby, která minimálně na mne silně zapůsobila a přiznám se, že si ji doma občas pouštím. Kdyby jste se divili, co je prvá písnička z videa, tak je to právě korsická hymna. Po vystoupení večírek pokračuje v rockovém duchu a skupince asi 9ti Francouzů ani tak moc nevadilo, že tančí ploužáky bez bab. Ty se ale nenechali dlouho prosit a postupně se přidávali. To já už sice dávno spal, no zbytek výpravy nezahanbil a jak se na Čechy patří, opili všechny Francouze i Němce a pak ještě do rána tančili. A ani je ráno nebolela hlava :)

Čas je však neúprosný a my sme se ocitli na začátku posledního pádlovacího dne. Jako rozloučku s Korsikou sme si vybrali Fium Orbo - Defilé de Strette. Jsem upozorněn, že ačkoli máme klasicky nízký stav, voda tu má už trochu tah. Následně 2x eskymuju ve vracáku po "žádném" náklonů. Jak rychle člověk zpohodlní :) Dávám si teda radši bacha. Sluníčko opět krásně pražilo a ty hladké skály šílených tvarů mě fakt bavili.

Hladinku adrenalinu si zvedá Kejml krysou, skluzavka do hrnce, kde se to až hnusně pravidelně vařilo a pravdepodobně kromě podemletí taky trochu odtékalo sifonem. Házečka po Kejmla, traverz s házečkou pro loď a pak jěště pádlo. Nehezká situace ale konec štastný. Dvakrát přenášíme, obě místa jetelná, ale chceme se v poslední den zrakvit?

No a závěr se blíží, poslední místo, obrovský kámen uprostřed, úzký tobogánek zleva, podobný zprava. Ten vpravo je nehezký jdeme zleva. Abych přidal na ironickosti celé vzniklé situace nutno připomenout, že celý zájezd jsem si koledoval o zlomení pádla svou neschopností nechat ho podél lodi v úzkých místech. To se mi vymstilo až teď, v poslední peřeji zájezdu, když jsem ho sice podél lodi měl, no v klíčový okamžik se mi špička stočila pod malý klacek tvořící sifonek, na čež jsem reagoval, nebo tedy chtěl jsem reagovat, záběrem. V tom se mi ale pádlo vzpříčilo mezi skály a já byl nucen pustit ho a sifonkem propádlovat rukama. Anděl jen nevěřícně koukal. To ale bylo nic v porovnání s pohledem, který musel mít Honz, který jel po mně :) Pádlo mi ale zachránili, za co jim pořád dlužím láhev dobrého vína.

Večer sme se všichni hezky sešli na pláží už ani nevím kde a úspěšnost expedice oslavili grilováním, povídáním a zpíváním. Multilingvální koncert obohacovala Terka českými a francouzskými písničkami ale já ji to svými slovenskými (jak je neromanticky Lenka nazvala :) oplodňovákmi trochu kazil. Bylo ale pěkné si povzpomínat si na Elány, které jsou na Slovensku už moc proláklé. A po Hodině Něhy se krásně usíná..

Ráno sme se už jen zabalili, v obchodě s právě probíhajícím protestem nakoupili zásoby a dárky a smažili domů. Stání ve frontě na trajekt sme si zkrátili vařením něčeho drobného pod zub - praženice z 30 vajec, špek nesměl chybět. A jak sme to tam pak na palubě trajektu jedli sedíce na zemi z jednoho hrnce, to jste jen měli vidět ty závistivé pohledy. A báječnou tečkou byly Andělove krevety. A tím to vše skončilo, cesta uběhla, Čechy nás přivítali deštěm a sněhem, postupně sme vyložili Pšendu, pak Lenku a Honzu, pak jsem odpadl já. Pak Terka s Andělem. A Kejml a Jarda.

Zhrnutí? Jde vůbec shrnout týden zážitků do pár slov? Bál jsem se, nevěděl jsem, co mě čeká, jestli se nebudeme navzájem štvát a všechno. A výsledek byl jeden nekonečně krásný týden s lidma, které dnes s hrdostí a vděčností nazývám svými přáteli, týden plný dobrodružství, tolerance a pohody. Vstávali sme spolu, vařili sme spolu, všichni byli vždy načas, vždy dobrá nálada, vždy úsměv. Nedokážu si představit, že týden se dá strávit příjemněji. A já vám za to mockrát děkuji. A znova za všechny děkuji Jardovi za obětavé shuttlování a průvodcovaní prokládané fantastickými příběhmi. A doufám a těším se znova někdy na vodě, třeba už příští rok na Korsice.

A když už jste se dočetli až sem, tak si za odměnu (nebo za trest :) můžete pustit krátke video.