Vládci peřejí - Kanoistický oddíl VŠTJ Ekonom Praha

Aneb jak se topí ještěrky...

...a jak se z ještěrek stávají mloci :-)

***Galerie***

Když nám minulý víkend nevyšla Soča uchlácholil mě Pavel, že příští víkend bude super akce, Trnávka. Při shlédnutí motivačního videa, jsem popřemýšlela nad tím, co mezi těmi rafťáky bojujícími o přežití zmůže malá ještěrka v malé lodičce, ale spolehla jsem se na rady starších a zkušenějších, ať se toho nebojím a jdu do toho. A tak jsem do toho šla, a to po hlavě a bezhlavě. První jízda celkem šla. 3 eskymáci a průjezd s hrůzou v očích přes obrovské vlny, válce, i obrovský vír. Když jsem ho projížděla po jeho levém vnějším okraji, projela mi hlavou vzpomínka na trychtýř v Babyloně. Voda mě už ale okamžitě postavila před další překážku a boj pokračoval. V kajaku jsem seděla více méně jako žok a jen občas hrábla pádlem, abych se vyhnula těm největším (s prominutím) „sračkám“. První jízdu jsem sjela doslova ani nevím jak.

Po projetí všeho toho neřádu jsme se zastavili před závěrečným jezem, který předseda sesmažil dolů a podíval se na mě, kdy pojedu já. Vzhledem k tomu, že jsem hlavu zapomněla doma nebo mi mozkové závity ve studené vodě při eskymácích zamrzly nebo v souvislosti s tou uplynulou hrůzou mi ten jeden „malý“ závěrečný hup už vůbec nepřišel nic nebezpečného, neobvyklého nebo spíš něco horšího než to všechno doposud. Projistotu jsem se ani nepodívala, jak že se to má jezdit. Pamatovala jsem si dobře slova ostříleného jezdce Břeha, že vodopády a jezy se jezdí s hlavou a tělem připláclým ke kajaku v předklonu :-), a tak jsem ten jez taky krásně projela. Krásně jsem se taky zapíchla špičkou lodi a voda si mě hezky schlamstla. Ještě jsem se pokusila vyeskymovat, ale za chvíli jsem tam byla zase, takže jsem to vzdala a vykrysla. Házečkou mě z toho děsu běsu vytáhli a já smutně pozorovala svou lodičku, jak ji to tam bičuje a jak se od tam tud ne a ne dostat. Stateční zachránci vládců peřejí ji však naštěstí brzy také vylovili v pořádku.

Než jsme šli na druhou jízdu, tak přijela Kačule a volala, jestli nemáme lékárničku, že se Viktor zranil a má odřený nos a nohy. Zbledli jsme a běželi k němu. Vypadal ošklivě. Krev mu tekla celkem dost jak z řezné rány z okolí nosu, která nezaschla ani do 14 h odpoledne, kdy jsme vyráželi na odpolední pádlování, a ty rány a odřeniny na nohou připomínaly spíš otevřené zlomeniny. To mě dost vyděsilo. S touto motivací jsem si při druhé jízdě nedovolila dát ani eskymáčka a projela jsem to celé „čistě“, i když jsem měla pocit, že jedu spíš jako brambora a že se jen nechávám vláčet, občas hrábnu pádlem a snažím se ty obrovské vlny nějak ustát.

Že jsem ale jako brambora nejela a že druhý sjezd byl vlastně velký úspěch, jsem zjistila při třetí a závěrečné dopolední jízdě, kdy jsem od začátku jela úplně špatně, eskymovala jsem několikrát už před válcem u mostu, do kterého jsem najela zleva a tak si mě tam hezky podržel. Po seznamovacím surfování mě ale naštěstí pustil, ale byla jsem dezorientovaná, nepádlovala jsem a schlamstla mě hned další vlna. Když jsem vyeskymovala, probrala jsem se mezi překážkou a stěnou. Prostoru jsem tam měla jen tak na šířku lodičky a něco. Asi jsem si řekla, že to radši ani nechci vidět a v zápětí poté, co jsem kousek vycouvala, jsem skončila zase pod hladinou. Vyeskymovala jsem znovu, ale bohužel jsem nastoupila rovnou do crossu s raftem. Skóre bylo 3:0 a výstup. Tedy poté, co mě raft 3x zvrhl, jsem si řekla, že jim na to kašlu a vystupuju z lodi. Síly už jsem neměla skoro žádné ani v lodi, ale když jsem se ocitla peřejím tváří v tvář, tak jsem litovala, že jsem neeskymovala po 11. Moje proplavba snad celou půlkou kanálu se proměnila v boj o nádech. Občas se to ale povedlo a byla jsem ráda, že je ta voda pitná. V závěru mě myslím vytáhl Ťutín, stejně tak jako u všech následujících marných pokusů o proplutí kanálu. Ťutín se tak stal mým osobním rybářem a vždy, když viděl kolem plaváčka, tak sledoval, jestli se to netopí ještěrka.

Během polední pauzy zdatní borci prohodili, že mám asi žábry a že to k ještěrce moc nesedí, jestli nejsem spíš mlok. Já se tedy přimlouvám spíš za čolka. Ten je ještěrce celkem podobný a má krásné jemné oranžové bříško :-)
Když jsem projela kanálem podruhé, tak mě drazí milí kamarádi vyzvali k opravnému pokusu ve sjetí jezu. Poučená z předchozího kola jsem se snažila pádlovat jako o závod (i když si toho nikdo jiný nevšiml :-) nepředklonila jsem se jako posledně a už jsem se dostala o kousek dále, ale stejně mě to natáhlo zpátky a pak mě to i chvilku podrželo pod vodou, kdy jsem jen koukala na tu světle zelenou vodu nad sebou, od které jsem se rychle vzdalovala, v zápětí mě to praštilo o dno kanálu, pak mě to točilo hlava noha a já čekala, kdy se přiblížím ke hladině. Pod vodou jsem prý byla určitě 20 s. Moc se to nelíbilo ani mě ani pozorovatelům a já prohlásila, že už do toho nejdu. Pak mě ale Evička odpoledne nabídla, že bych to mohla zkusit skočit s její lodí. Pravda, o boofování nevím ani jak se píše, natož jak se dělá, ale s její lodičkou se mi to projet podařilo.

Závěrečný picknick na břehu Trnávky v milé společnosti byl balzámem na duši. Pomalu se chystal gril na maso, Karel Harant dokonce chytil a připravil výborného kapra, vyměňovali jsme si barvité zážitky, večer se hrálo na kytaru a na Charlieho vejce :-) A tak nám bylo všem pospolu veselo, dokud jsme nešli spát.

Když jsem si zalezla do spacáku, ještě dlouho jsem se převalovala. Vidět v relaxační poloze znovu všechny ty vodní hrůzy, které zase zítra propluji, byl horor, při kterém se nedalo usnout.

Víkendová rozplavba pro mě byla obrovským zážitkem a doufám, že jsem se toho tam dost naučila, nejen hůř dělat eskymáka :-)

Děkuji obětavému Pavlovi, který mě celou dobu kanálem trpělivě provázel, a všem ostatním, co mě i s lodí obětavě a trpělivě vytahovali z vody.